Komuniké SRB: Čtvrtý žhářský útok na Řízkárnu

Síť revolučních buněk /SRB/ provedla další žhářský útok u restaurace Řízkárna v Praze. Za svítání v pátek 26. června 2015 u Řízkárny vzplanulo další auto. Odpovědnost za tuto sabotáž přebírá buňka N95. Auto a další vybavení restaurace si V. Krulec pořídil díky nezaplacené práci svých zaměstnanců. Sabotáž je způsob jak auta vyřadit z provozu aby už nemohla sloužit k dalšímu vykořisťování a okrádání pracujících.

Sabotáž je prostředek obrany i útoku. Je jednou z metod, ke které přistupují rozhněvaní proletáři v boji proti kapitalistickému svinstvu.

buňka N95 - Síť revolučních buněk /SRB/

26. 6. 2015

 


emailem

Odhalení policejních agentů nasazených na české anarchisty

V ranních hodinách 28. 4. 2015 policie zahájila rozsáhlou operaci Fénix zaměřenou na perzekuci anarchistického a radikálně levicového hnutí v Česku. Většina zadržených byla brzy propuštěna bez obvinění. Tři anarchisté jsou ale stále ve vazbě a další tři obvinění jsou vyšetřováni “na svobodě”. Anarchistům ve vazbě byla sdělena obvinění z nedovoleného ozbrojování a terorismu ve stádiu příprav. I přes údajné informační embargo byly v médiích brzy zveřejněny informace o policejních agentech, kteří v kauze figurují. Byly však dost nekonkrétní a zavádějící. Asociace Alerta proto nyní přináší článek s upřesňujícími informacemi a fotografiemi těchto agentů.

Číst dál...

Martin I. z vazební věznice o operaci Fénix

Následující dopis zaslal vězněný anarchista Martin I. s přáním aby byl zveřejněn a dále šířen. Publikování na dalších místech je tedy vítané.

 

“Operace Fénix” se zakládá na provokaci policejních agentů. Účelem bylo nás do toho zatáhnout a vše na nás hodit. Mám podezření, že policie a vyšetřovatelé manipulují s důkazy. Myslí si, že se ke všemu přiznáme, ale naše přiznání by byla pouhá lež a to nemůžeme dopustit!

Je zajímavé, jak se člověk může stát obětí represí prostřednictvím agentů a policie. Vše zorganizovali tak, aby “vina” padla na nás. Udělali to za jasným účelem a tak, aby do toho namočili mnoho lidí. Chtěli případ terorismu, tak ho vytvořili.

Chtějí nás umlčet, neumlčí. Chtějí nás zlomit, nezlomí. Naše těla uvěznit můžou, ale naše sny, myšlenky a duši neuvězní. Nezlomí nás díky solidaritě kamarádů, kamarádek a rodiny.

Podmínky ve vězení nás nepřimějí abychom podlehli. Drží nás v izolaci, chodíme na procházky v poutech. Když přijímáme návštěvy oddělují nás mříže a sklo od naších blízkých, takže je nemůžeme obejmout. My ale nebudeme mlčet. Nedovolíme aby do našich snů, myšlenek a životů zaseli útlak, strach a bezmoc. Nepodlehneme, jsme připraveni čelit těm absurdním obviněním. Brzy snad vyjde najevo pravda a my budeme venku.



Druhá část dopisu:

Nikdy jsem nemyslel na sebe, ale na druhé. V tom smyslu jak pomoci, když se druhý ocitne v problémech. Druhého rozesmát, když je smutný. Obejmout druhého, když je v úzkých. Na sobě mi nikdy moc nezáleželo, protože nežiju pro sebe, ale pro druhé.

Vzpomínám na chvíle společně prožité. Společné večeře, i na vaření a vše co nás spojovalo. A samozřejmě, že bude vše pokračovat. Tím, že nás uvězní a izolují, nás nezlomí. Chtějí nás umlčet a pokořit.

Tento případ nejenom že je absurdní, ale zároveň totální nesmysl. Je neuvěřitelné, kam až policie zajde, aby veřejnosti vsugerovala strach ze zlých anarchistů. Policie chce jenom kontrolu nad lidmi. Aby mohli odposlouchávat koho chtějí. Aby byly kamery všude a každý pod dohledem. Zavřou a uvězní, koho budou chtít.

Nás neumlčí!
Nás nezlomí!
Pravda nás osvobodí!
Boj pokračuje!
Soudruzi, společně překonáme zlé časy.

Tímto všechny pozdravuji a již brzy v objetí na svobodě.

V solidaritě, soudruh Martin

 

Unikátní fotografie z historie anarchistického dělnického hnutí a rozhovor s historikem Pavlem Koukalem

O dějinách českého anarchistického hnutí se během posledních let přeci jen napsalo několik slušných článků a vzácně i obsáhlejších prací. Pomalu se tak daří vyplňovat mezeru v historii našeho dělnického hnutí. Dlouhá léta byl anarchismus historiky buď úplně opomíjen a nebo se zmiňoval pouze vzácně, často zkresleně, neúplně a nezřídka se přímo pomlouval a špinil tak, aby to odpovídalo  bolševickým a stalinistickým doktrínám, kdy k denunciaci stačilo pouhé odmítání parlamentarismu, politických stran a „revoluční elity“ze strany anarchistů. Dovolím si nicméně napsat, že ucelená podrobná práce o historii našeho anarchistického hnutí stále čeká na svůj zrod a absence něčeho podobného je zjevná. Václav Tomek se zaměřil prioritně na ideová východiska a směřování českého anarchismu a jeho publikace, byť i tak jsou pro nás velkým přínosem, nejsou klasickou historií hnutí. Další texty, různých kvalit od různých autorů, se nesou v daleko skromnějším rozsahu. Všechny tyto práce pak mají jedno společné. Až na vzácné výjimky nikde nejsou otištěny dobové dokumenty nebo fotografie. Dlouho jsem si kladl otázku, jestli vůbec něco podobného v archivech existuje. Zdálo se to málo pravděpodobné, ale postupem času jsem narazil na první vlaštovky, které signalizovaly, že úplně tak nereálné to není. Mezi tyto první „vlaštovky“ patřila fotografie redakce anarchokomunistického časopisu „Zádruha“ z léta 1914, kterou lze, spolu s cennou fotografií anarchokomunisty Michaela Káchy z roku 1915, najít v knize Bohuslav Vrbenský vydanou v roce 1980. Naneštěstí se jedná o typický příklad knihy psané z ideologických bolševických stranických pozic. V článcích a publikacích vydané samotným anarchistickým hnutím po jeho znovuobnovení na počátku devadesátých let minulého století nic takového nenajdeme.
 
Před jistým časem jsem navázal kontakt s historikem Pavlem Koukalem. Nebyla to náhoda. Věděl jsem, že se dlouhodobě věnuje historii především severočeského regionu, který měl bohatou tradici sociálních bojů a dělnického hnutí včetně toho anarchistického a kontaktovat mně ho doporučil i jeden z redaktorů nejmenovaného severočeského regionálního časopisu, kde jsem posílal inzerát, že    hledám dobové dokumenty přirozeně s tímto tématem. Postupem času jsme navázali společnou komunikaci a  Pavel Koukal obohatil mou mysl o celou řadu nových zajímavých informací, o kterých jsem do té doby neměl ani potuchy a na tomto místě bych mu rád poděkoval. Doslova jakožto zjevení jsem uvítal unikátní fotografie, které od Pavla Koukala přicestovaly v příloze elektronické pošty. Hned mně bylo jasné, že musí být jednou určitě publikovány a nejlépe i minimálně se stručným komentářem. Začala příprava a postupem času se zrodil nápad, co takhle  zpestřit zveřejnění fotografií rozhovorem? Odpověď ze strany Pavla Koukala byla kladná a tak se s vámi nyní můžu podělit alespoň o část zajímavostí, jenž dále doplní doposud známá historická fakta o anarchistickém hnutí v Čechách.
 
Na závěr si nemůžu odpustit jednu poznámku. V rozhovoru se často používají pojmy „komunismus“, „socialismus“, „komunistický“ a podobně v souvislosti s minulým bolševickým nebo stalinistickým, jak je libo, režimem. Stejně jako v případě článku Na obranu Michala Mareše publikovaného nedávno musím upozornit, že anarchističtí komunisté nepovažují tento režim za komunistický, protože neodstranil společenskou hierarchii, třídy, vykořisťování lidské práce, militarismus, státní moc a nebyl ani svobodný. Museli bychom být političtí schizofrenici, abychom se považovali za anarchistické komunisty a zároveň bez povšimnutí přecházeli argumentaci, že „komunismus je nereformovatelný“ a tedy apriori autoritářský a protipokrokoví. Považuji za nutné, abychom na tuto skutečnost vždy upozorňovali. S nutností této poznámky jsem seznámil i Pavla Koukala. Odpověď přišla jasná a stručná: „Samozřejmě, že to nebyl žádný komunismus ani socialismus,ale tehdy se tomu tak říkalo“.
 
Z. Molotov

Číst dál...

Něco málo k našemu sociálnímu systému

Několikrát mě v poslední době překvapilo, že lidé nemají moc přesnou představu o tom, co se stane ve chvíli, kdy jim např. není uznán nárok na podporu v nezaměstnanosti, nemají ponětí jak vysoké, respektive nízké, jsou sociální dávky nebo že by někdy nemuseli dostat starobní důchod. V tuto chvíli jsou mladí, relativně zdraví a na takové myšlenky není čas. Ráda bych se tímto podělila o několik zkušeností lidí, které díky své práci čím dál častěji potkávám. Pracuji již téměř tři roky v sociální oblasti a vídám tolik bídy na to, aby to jednoho člověka dost naštvalo. V současné době se obzvlášť zabývám několika cílovými skupinami – důchodci bez nároku na starobní důchod, invalidy bez nároku na invalidní důchod, lidmi snažícími se vyřídit si příspěvek na péči a samozřejmě lidmi zapředenými do pavučin půjček typu Home Credit, Cetelem, Provident atd. Uvědomuji si však, že takových „prázdných a nedořešených“ míst je v sociálním systému a celé společnosti mnohem víc.
 
Důchodcem bez důchodu
Nárok na starobní důchod v České republice má v současnosti ten, kdo dosáhl tzv. důchodového věku a splnil potřebnou dobu pojištění. Důchodový věk zatím není takový problém, ač se jeho hranice neustále zvyšuje a většina mladých lidí se důchodu již nejspíš nedožije. Lidé narození v roce 1953 a dříve mohou odejít do starobního důchodu v 63 letech (ženy i dříve dle starých pravidel). Tomu, kdo se narodil v letech 1954 až 1964 se odchod do důchodu postupně prodlužuje až na 65 let. Narození po roce 1965 budou moci čerpat starobní důchod v 65 letech, přičemž je zde neustálá tendence na zvyšování této hranice. Větší potíž ovšem začíná u potřebné doby pojištění, tj. celkové doby naší zaměstnanosti, po kterou jsme byli účastni v systému důchodového pojištění. Do této doby se do značné míry započítává také doba nemoci, vojenské prezenční služby či studia. I zde však dochází ke změnám – např. od 1. 1. 2010 se do dob pojištění již studium nezapočítává. K tomu, aby měl člověk v roce 2010 nárok na získání starobního důchodu, musí mít dobu pojištění alespoň 26 let. Nutno podotknout, že potřebná doba pojištění se v budoucích letech prodlouží až na 35 let (budou-li do ní zahrnuty i náhradní doby pojištění jako je např. nemoc, evidence na úřadě práce atd.). A zde začíná problém: Co s lidmi, kteří tuto podmínku nesplní a pravděpodobnost, že se tato situace u nich změní, je mizivá? Takový důchodce bez nároku na starobní důchod je odkázán na systém dávek v hmotné nouzi, což je v současnosti zejména příspěvek na živobytí (buď ve výši životního minima 3.126 Kč  nebo ve výši existenčního minima 2.020 Kč) a doplatek na bydlení (pokud vám ho přiznají). Setkávám se s lidmi v důchodovém věku, kteří již nejsou schopni se o sebe zcela postarat, nemají partnery ani rodiny a rádi by se dostali do péče domova pro seniory. Zde problém pokračuje, protože žádost s nimi sice mohu vyplnit a zaslat, reálně však domovy lidi bez přiznaného důchodu do své péče nepřijímají. Senioři, kteří přestávají zvládat vlastní domácnost, platit pravidelně nájem a hospodařit s penězi tak, aby měli na konci měsíce co jíst, se velice snadno dostávají „na dlažbu“. Co pak ale s nimi? Překročit je?
 

Invalidou bez invalidního důchodu
Do podobně zamotané situace se do nedávné novely zákona o hmotné nouzi dostávaly i osoby s přiznanou invaliditou, které nemají nárok na výplatu invalidního důchodu. Tito lidé (pokud nesplňují ani požadavky pro čerpání podpory v nezaměstnanosti) čerpají také dávky hmotné nouze. K tomu, aby si dávky mohli navýšit nad hranici existenčního minima, však potřebovali po určité době evidence na úřadě práce 20 hodin veřejné nebo dobrovolné služby. Když jste pak volali na městský úřad a ptali se, jak je město ochotno pomoci člověku, který má např. přiznaný první stupeň invalidity a projevuje zájem odpracovat si potřebných 20 hodin, bylo vám řečeno, že se má dostavit na sociální odbor a zažádat o výkon veřejné služby v rámci Technických služeb. Co ale v případě, že tento člověk měl takovou pracovní rekomandaci, že práci venku vykonávat nemohl? Na tuto otázku mi již odpověď dána nebyla. Možná mohl dojíždět do vedlejšího města, kde třeba existovalo občanské sdružení s vhodným místem právě pro něho a utratit tak navýšenou část dávky za dojíždění. Již zmiňovaná novela obrousila sice této vyostřené situaci hrany, celý problém ovšem neřeší. Stále tu zůstávají lidé, kterým klesla pracovní schopnost např. „pouze“ o 20 % a osvobozeni od veřejné služby tudíž nejsou. Potíž je ovšem také v tom, že množství volných míst pro výkon veřejné služby je nedostačující i pro zdravé lidi, natož ty invalidní.
 
Vydloubni si oko a zkus zažádat znovu
Další tragická situace se nachází v současných žádostech o příspěvek na péči. Nejen, že nyní již může žádat o příspěvek na péči pouze osoba, která již služby (jako je např. osobní asistence, pečovatelská služba či péče jiné osoby) čerpá, ale pravděpodobnost přiznání příspěvku je opravdu ve hvězdách nebo možná v peněženkách posudkových lékařů, kteří snad dostávají za nepřiznání speciální odměny, jinak si některé případy již nedovedu vysvětlit. Tím, že služba již musí být při podání žádosti čerpána (a v praxi je to opravdu tak požadováno), se dostávají do potíží opět lidé s nízkým příjmem, kteří si ji zkrátka nemohou dovolit. Jak tedy mohou o příspěvek zažádat? Pokud se budou držet daných pravidel, tak nijak. Samotné přiznání příspěvku je ovšem celkem neprůhledným posvátným obřadem, jehož výsledek je značně nejistý. Po sociálním šetření pracovnice příslušného úřadu je možné spočítat získané „body“, ale to ještě nic neznamená. Posudkový lékař se totiž může dostat do rozporu s šetřením a z mé praxe vím, že pak odvolací soudy přihlédnou k rozhodnutí lékaře, nikoliv pracovnice, která šetření provedla. Výsledkem je pak např. osoba se zbytky zraku na jednom oku a zcela slepým okem druhým, jenž dostane přiznaný pouze I. stupeň s tím, že kdyby neviděla vůbec, bylo by to pro ní lepší… nebo dítě s mentálním postižením zcela závislé na péči rodičů, jemuž z ničeho nic sníží příspěvek z III. stupně na I., aniž by je posudkový lékař pozval k jednání… nutno ještě podotknout, že takový rodič je evidovaný na úřadě práce, protože o dítě, kromě 4 hodin kdy je ve speciální škole, pečuje a práci tudíž hledá velice těžko. Nikoho nezajímá, co takové snížení udělá s příjmem rodiny, zvlášť když rodinu tvoří jen matka a dvě děti…
 
Vymlátit klín klínem
Mnohdy se opravdu nestíhám divit, kolik půjček si je jeden člověk schopen na svůj krk uvázat. Není již žádnou výjimkou potkávat rodiny, výše jejichž měsíčních splátek se přehoupla přes celkový příjem. Jak je to ale možné? Žijeme ve společnosti, která nás neustále hecuje k nakupování a konzumování. Jak si ale dovolit novou plazmovou televizi? No přeci na splátky! Náruč oficiálních lichvářů je nám otevřena. Pokud nestíháme splácet jednu půjčku, není nic lehčího, než si vyřídit jinou, kterou tu první zaplatíme. Nebo ne? Občas mi připadá, že společnosti nabízející tzv. „výhodné půjčky“, půjčují lidem již s vědomím, že dojde k exekuci. Jinak by nemohly půjčit člověku, který u jejich společnosti již nezvládá splácet dva předchozí úvěry. Finanční gramotnost lidí je stále na zoufalé úrovni a možná je to spíš zoufalá úroveň našich životů, která nás nutí žít z ruky do huby a prázdná místa v sobě zaplácávat hmotnými statky, z nichž nám po vpádu exekutorů stejně nic nezbude.

 

web Sítě revolučních buněk

Emailem přislo upozornění na nový web SRB: http://revolucnibunky.noblogs.org/

 

“Na adrese http://revolucnibunky.noblogs.org/ byl zprovozněn webový archiv materiálů Sítě revolučních buněk (SRB). Bude sloužit ke shromažďování komuniké a jiných materiálů souvisejících s praxí SRB. Policejní operace Fénix, která údajně měla sloužit k rozkladu SRB v tomto cíli selhala. Jak ukázaly sabotáže z května 2015, Revoluční buňky dále pokračují v boji. Každá další stopa tohoto boje bude archivována na tomto webu.”